E Stim / Tens / Elektrická stimulace

Transkutánní elektrická stimulace nervů (TENS) je elektromedicínská stimulační proudová terapie s monofázickými nebo (většinou) bifázickými obdélníkovými pulzy (střídavým proudem) o nízké frekvenci 2-4 Hz (nízká) nebo vysoké frekvenci 80-100 Hz (vysoká), která se používá především k léčbě bolesti (analgezii) a stimulaci svalů. Formy proudu se mohou vyskytovat jako konstantní sekvence obdélníkových jehlových pulzů nebo jako přerušované sekvence pulzů, burst Tens. Technika TENS byla vyvinuta v 70. letech 20. století. Ačkoli se s neurostimulací experimentovalo již delší dobu, racionální aplikace začala až s teorií kontroly brány bolesti (Patrick David Wall/Bill Sweet, C. Norman Shealy a další).

Způsob účinku

Účinnost TENS je předmětem kontroverzních debat. Existují studie, které prokazují účinnost ve srovnání s léčbou placebem, stejně jako studie, které nebyly schopny prokázat žádnou výhodu ve prospěch TENS. Pro jednoznačné posouzení účinnosti není k dispozici dostatek údajů ze studií.

Pracovní skupina Americké neurologické akademie (AAN) pod vedením R. Dubinského chtěla zjistit, zda je TENS účinný při léčbě bolesti u neurologických onemocnění, a provedla metaanalýzu. Do dubna 2009 bylo identifikováno celkem jedenáct studií, které splňovaly kritéria pro zařazení, tj. které zkoumaly TENS ve srovnání s placebem nebo jinou terapií a zahrnovaly alespoň deset pacientů. K dispozici byly dvě studie třídy II týkající se bolesti zad, které zřejmě prokázaly mírný přínos. Naproti tomu dvě studie třídy I, které měly sílu detekovat 20% rozdíl v počtu pacientů, kteří měli z léčby prospěch, a jedna studie třídy II pozitivní účinek neprokázaly. Vzhledem k tomu, že studie třídy I poskytují nejsilnější důkazy, autoři se domnívají, že TENS musí být při léčbě bolesti zad zařazena do kategorie neúčinných.

Pro léčbu mírné bolesti u distální polyneuropatie u diabetiků existují dvě studie třídy II, ve kterých byla TENS porovnávána s falešnou TENS, a také studie třídy III, ve které byla testována vysokofrekvenční svalová stimulace oproti TENS. Ve srovnání s placebem vykázala skutečná TENS ve dvou studiích třídy II mírné snížení intenzity bolesti na vizuální analogové škále, zatímco ve studii třídy III zaznamenala větší část léčených osob přínos svalové stimulace. Autoři došli k závěru, že TENS může mít určitou účinnost při léčbě bolestivé diabetické neuropatie. Existuje však řada dalších terapeutických přístupů k léčbě tohoto symptomu, z nichž žádný nebyl přímo srovnáván s TENS. Neurologové dospěli k závěru, že důkazy o účinnosti tak často používané terapie, jako je TENS, u bolestivých syndromů jsou velmi slabé. Na základě důkazů úrovně A nemohou tuto metodu doporučit k použití při bolestech zad. Přestože lze zvážit použití TENS u pacientů s diabetickou bolestí, kvalita důkazů není příliš vysoká.

Elektrostimulace (známá také jako electrosex, estim nebo e-stim) označuje stimulaci elektrickými nebo elektronickými pomůckami. Nezáleží na tom, zda se provádí stejnosměrným nebo nízkofrekvenčním střídavým proudem. Stimulace se provádí pomocí speciálních přístrojů, jako jsou fialové stěny.

Elektrostimulace se vyvinula z technologie lékařské stimulace proudem. První terapie pomocí stimulačních proudů vyvinul kolem roku 1900 Walther Nernst. Mnohem později, přibližně v 50. letech 20. století, se zjistilo, že tyto terapie mohou poskytovat také sexuální stimulaci. První kroky směrem k elektrostimulaci byly učiněny s přístrojem zvaným Relaxacisor, který byl ve skutečnosti určen ke stimulaci svalů. Elektrody se umisťovaly přímo na genitálie nebo do jejich blízkosti. Tyto techniky byly brzy začleněny do BDSM her.